Search

Můj první blog.

Updated: 4 days ago

Cílem mého prvního článku je sdělit, co předcházelo mému rozhodnuti vypravit se na toto výjimečné dobrodružství, a představit se, kdo jsem.


Věřím, že jsme produktem našich životů. Narodíme se s jedinečnými vlastnostmi a předpoklady které jsou dále nezávisle formovány životními situacemi, ve kterých se ocitneme někdy našim přičiněním, někdy bez něho. To vše formuje, kým jsme dnes – prostředí, ve kterém vyrůstáme, kultura, rodina, přátelé – já nejsem výjimkou.



Odjakživa jsem byl dobrodružné povahy, zvědavý a pro mnohé až neukázněný či nedbalý. Měl jsem štěstí, že jsem se narodil milujícím rodičům, kteří stále žijí v naplněném vztahu a zahrnují láskou mě i moji sestru. Oba pracovali většinu svého života v dělnickém prostředí. Často nám nemohli koupit, co jsme chtěli, ale vždycky nám dali vše, co jsme potřebovali. Vzpomínám si, že když mi bylo dvanáct nebo třináct let, tak rodiče koupili místo auta pro rodinu počítač, který jsem potřeboval do školy – Pentium 2 s procesorem MMX, který byl v té době špička na trhu a stál přes čtyřicet tisíc korun. Koncem devadesátých let to byly v České republice velké peníze. Věřili, že to bylo více důležité pro moji budoucnost a rozvoj. Měli pravdu, protože získané zkušenosti a znalosti mi velmi pomohly na střední škole a při dalším studiu.



Když se divám zpět a čím více o tom přemyslím, tím více si uvědomuji, jaké oběti rodiče přinášeli a jak moc mě milovali. Uvědomuji si, jak je důležité mít rodinu s oběma rodiči. Moji rodiče mi vždy dávali najevo jejich lásku, ale byli přísní, když to bylo potřeba, obzvlášť v pubertě.


Během dospívání mě rodiče podporovali ve všem, co mě těšilo, když jsem prospíval dobře ve škole. Věnoval jsem se snad každému myslitelnému sportu, ale z týmových sportů jsem byl většinou trenérem vyloučen už při druhém tréninku, protože jsem vyrušoval při cvičení a nerespektoval moc jeho autoritu, anebo jsem neuposlechl nějakého jeho příkazu... v podstatě to byla pravda.


Od dětství mám velmi silný vztah k přírodě. Každé léto jsem trávil víc venku než doma. Miloval jsem plavání v řece, rybníce a jezdil na kole, kam to jen šlo. Často jsem si vyjel na kole do blízkého lesa, jen proto abych byl sám, posadil se odpočinul si a zapřemýšlel o tom co se stalo. Dnes vím, že jsem tak svým způsobem meditoval. Někdy bych tam vydržel sedět celé hodiny. I když jsem byl velmi společenský (stále mám blízky kruh přátel, se kterými udržuji kontakt dodnes) také jsem byl rád sám. Les a zámek na kopci v Náchodě byly moje hřiště. Vždy jsem si představoval, jaké to asi muselo být ve středověku, a doufal, že najdu nějaké skryté tajemství, či poklad zahrabaný někde pod zámkem. Lezl jsem rád po hradbách, snažil jsem se objevit nová místa. Často jsem se dostal na místa, kam nebyl povoleny přístup. Nikdy jsem neměl potřebu něco ničit nebo vandalizovat. Vždy jsem to konkrétní prostředí respektoval. Měl jsem pokaždé spíš radost, že jsem objevil něco nového, a nikdo mě u toho nepřistihl.



Příroda a historie v mém okolí mě inspirovali k tomu, že jsem už od útlého věku začal fotografovat. Často jsem u sebe měl fotoaparát při svých výletech do okolí obklopeného kopci, lesy a loukami, kam až oko dohlédne. Příroda mi tady v New Yorku chybí asi nejvíce. Můj dům je téměř v centru města. Chybí mi ta možnost úniku do přírody a být během deseti minut uprostřed lesa naprosto sám.



Moje rodné město Náchod se nachází na hranicích s Polskem, kde mezi lety 1933 až 1936 byl vybudován velmi rozlehlý systém bunkrů a opevnění na obranu našeho území před nacisty a Hitlerem. Bohužel tyto bunkry nebyly nikdy využité v obraně pohraničí země. Naše pohraničí a země byla prodaná Hitlerovi 29. záři 1938 v Mnichove v tzv. Führerbau při tzv. Mnichovské dohodě. Byla to dohoda mezi Německem, Italií, Francií a Velkou Británií o postoupení pohraničních území Československa Německu. Já si osobně myslím, že být toto opevněni využito(nasazeno) k obraně naší vlasti, tak by se přes naše území Němci nikdy nedostali, ale možná je lépe, že už se dnes pravdu nedovíme.



I když příroda zde není v dosahu do deseti minut z mého domu tady v Astorii v Queensu v New Yorku, stále se nechávám inspirovat tím, co New York nabízí. Nikdy jsem netoužil po životě ve velkoměstě, jakým je New York. Žije zde obrovské množství lidi, setkávají se zde různé kultury a národy doslova z celého světa. Všichni jsme sem v podstatě přišli odjinud. Bez ohledu na to s kolikátou generací imigrantu se setkáte, mají tu lidé porozumění pro cizince a tento fakt nás tu všechny spojuje. Toto město je unikátní, je jenom jedno ve světě a nelze ho s žádným jiným městem porovnávat. Někdy jsem tak trochu pyšný na to, že jsem schopen tady ve Spojených Státech žít a pracovat-sama o sobě je to úžasná země.


Životní tempo je tady daleko rychlejší než v ČR. Život zde se vám může zdát jako odstrašující rutina, protože se můžete dělit jenom mezi práci a domov s výhledem pouhých dvou týdnů dovolené v roce, když mate štěstí. Potom vás čeká opět kolotoč domov, práce, domov. Neříkám, že je to něco strašného, právě naopak si myslím, že pro většinu lidí tady je to naprosto normální a v pořádku. Pořád existuje možnost užívat si víkendy. Je tu velký počet míst, kam se dostanete za krátkou dobu autem do přírody. Jsou tu pěkné túry, procházky, kopce a lesy. Není to sice vzdálené od domu 10 minut, tak jako v Náchodě, ale není to špatné. Snadno se odsud do stanete do hlavního města Spojených Státu Washingtonu, který je rájem pro milovníky historie, jako jsem já. Na severu můžete navštívit krásné město Boston, které je jedno z nejstarších měst Spojených Státu. Trochu Evropskou atmosféru můžete zažít v Montrealu v Kanadě, která je odsud vzdálená necelých 6 hodin jízdy autem na sever. Vzdálenost šest hodin je velmi zanedbatelná vzhledem k velikosti Spojených Státu Amerických. V létě si občas zajedu do Montrealu na motorce. Velmi se mi tam libí a velmi mi to připomíná Evropu.


Často cítím, že touhu poznávat místní prostředí jsem již naplnil. Znám to tu tak dobře jako místní, často i lépe. Provedl jsem tady už nejednu návštěvu z České republiky. Mohl bych dělat téměř průvodce pro turisty. Během těchto návštěv jsem viděl v podstatě už každé muzeum a zajímavost, kterou New York nabízí.

Při pohledu na moje úspěchy z minulosti a plány do budoucna si čím dál tím vice uvědomuji, že jsem ve svém životě v podstatě nedosáhl ničeho zas tak výjimečného, kromě toho, že jsem udělal velký krok a opustil svou rodnou zemi a že jsem necelé dva roky pracoval jako hloubkový potápěč v Mexickém zálivu, nebo cestoval různě po světě. V osmdesátých letech bych si asi mohl říct WOW, že můj život byl výjimečný, že jsem podnikl tuhle užasnou věc.



Snil jsem o nějakém dalším velkém dobrodružství jako vylézt si Himaláje, Mount Everest, procestovat Afriku, nebo jižní Ameriku, potápět se v jeskyních, nebo potápění se žraloky. Najednou jsem necítil pocit naplnění, který jsem pociťoval v minulosti. Plánoval jsem např. potápění s velkými bílými žraloky u ostrova Guadalupe nedaleko pobřeží Kalifornie.

Během příprav tohoto dalšího dobrodružství jsem náhodou viděl na YouTube reportáž Larryho Kinga s Danem Bilzerianem. Dan Bilzerian je výstřední podnikatel, který je známý především pro svoje videa na Instagramu a bujarý společenský život. Na konci reportáže se ho Larry zeptal, jestli v jeho životě úspěšného businessmana existuje vůbec něco, co by ještě rád dokázal? Dan mu na to odpověděl, že by rád převesloval Atlantik, protože to dokázalo velmi málo lidí. Dokonce více lidí bylo v kosmu než těch kteří převeslovali Atlantik. V tom daném okamžiku se mi v mysli začal rodit plán. Byl leden 2019. Dva měsíce jsem tenhle nápad nosil v hlavně a potom jeden podvečer jsem se rozhodl udělat menší průzkum na internetu. Teď přeskočím šest měsíců... jsem tady a připravuji se na přeplutí severního Atlantiku.


Vím, že je to přesně to dobrodružství, na které jsem tak dlouho čekal, unikátní, obtížné, sólo v neznámém prostředí, něco, co otestuje moji psychiku tělo a duši. Budu prvním Čechem v historii českého národa, který se pokusí veslovat přes oceán. To považuji za totálně úžasné. Jsem soutěživý, a proto jsem o tom nemusel přemýšlet dvakrát. Budu vůbec první v historii, kdo převesluje sám z New Yorku do Velké Británie. Hned jsem se zaměřil na svůj cíl. Stal bych se také zároveň prvním občanem Spojených Státu, který bude vyplouvat ze Spojených Státu do Evropy. Dosáhl bych prvenství v mnoha oblastech. To vše samozřejmě za předpokladu, že oceán úspěšně převesluji.


Bryce Carlson – první Američan, který úspěšně převesloval l Atlantik ze Saint Johns Newfoundland v Kanadě – se mě před dvěma týdny zeptal, jak je pro mě důležité vyplutí z New Yorku. Moje cesta je o 1000 mil delší než Carlsnova. Po jeho otázce jsem si uvědomil, ze vyplutí z New Yorku je pro mě velmi důležité. Tady jsem teď doma. New York je moje město. V průběhu historie byl New York většinou první destinací, které imigranti z Evropy dosáhli. Bude to cesta z mého nynějšího domova zpět do Evropy, odkud jsem přišel. Na své cestě budu míjet památky jako Ellis Island a Sochu Svobody. New York má 15 milionu obyvatel a já jsem jediný blázen, který si vybral toto dobrodružství. Docílit něčeho výjimečného, povznést věci na vyšší úroveň, je zapotřebí vystoupit z krabice, jak mi tu občas říkáme, trochu riskovat neobávat se selhání... to jsou rčení, kterým teď naslouchám víc než kdykoliv předtím.


Nesnažím se zlomit nějaké rychlostní rekordy. Chci se dostat napříč oceánem v bezpečí, zažít skvělé věci, na které se budu moct zpětně podívat a říct si; „Byla to pecka“. Jsem si dobře vědom toho, že tento úkol/cíl bude více o psychice než o fyzické kondici. Chtěl bych se víc poznat, sáhnout si na hranice svých možností a zjistit, zda jsem schopen toto zvládnout. Jsem to přece já, s kým budu trávit zbytek svého života, a tak bych chtěl mít na co vzpomínat.


Žijeme v povrchním až narcistickém prostředí, které je řízené sociálními médii. Vídám lidi publikovat fotky jejich jídel, dezertů a polonahých těl, množství tzv. selfies a to vše s cílem získat tisíce obdivovatelů z řad veřejnosti. Tento životní styl mi přijde naprosto bizardní. Na druhé straně jsou lidé, kteří dělají opravdu úžasnou práci ve prospěch společnosti, lidé, co pomáhají ostatním a snaží se přispět k tomu, aby náš svět byl lepším místem pro všechny. Snaží se chránit přírodu, bojují pro ochranu živočichů a naší planety, ale bohužel se jim nedostává takového ocenění, nemají tolik následovníků či obdivovatelů na sociálních sítích jako předchozí skupina. Mám pocit, že náš úsudek o tom, co je v životě důležité, se drasticky změnil během posledního desetiletí s rozvojem Facebooku, Instagramu, YouTube a jiných médií. Přijde mi hloupé, jak se lidé zaměřili na materiální hodnoty, prezentaci svého bohatství, nebo prezentaci svých vyumělkovaných fotek na sociálních sítích. Pokud budu sdílet něco na sociálních sítích, rád bych se podělil s lidmi o něco, co pro ne může mít určitý smysl a obsah, něco, na co se mohou podívat a co je může inspirovat k tomu, aby na sobě pracovali a zlepšili se... něco, co by je motivovalo, aby se také pokusili dokázat něco výjimečného. Byl bych rád, aby následovali svoje bláznivé sny a skutečně žili, nejen přežívali anebo žili rutinní život.


Naše doba nám dává možnost otevřeně se vyjadřovat. Celý svět je propojený. Naše činy se mohou daleko snadněji dotknout, nebo ovlivnit život někoho druhého. Pokusme se tyto nástroje, které máme k dispozici, rozumně používat k upřímnému sdílení našich životních cest a osudů s vědomím, že mohou inspirovat někoho dalšího.

S tím řečeno, toto je příběh o mě o naplněni si mých snů a pobouzím ostatní v plnění jejich snů.

Milan



  • Black Instagram Icon
  • Black Facebook Icon
  • Black Twitter Icon
  • Go Fund Me