Během posledních několika měsíců se toho hodně přihodilo. Od mého návratu z oceánu na pevninu dostávám množství dotazů. Rád na tyto otázky odpovím osobní bilancí. Myslím si, že je velmi důležité podělit se s vámi o malé ohlédnutí za velkým snem, za dobrodružstvím, které započalo v roce 2020, a které bude, jak pevně věřím, pokračovat v roce příštím, na jaře roku 2021.
Čtyři dny na moři…
Ti, kteří moji cestu sledovali, vědí, že první pokus skončil dříve, než jsem předpokládal - za pouhé 4 dny veslovaní z Manhattanu podél jižního břehu Long Islandu. Ten čtvrtý den už byl velmi těžký. Byl jsem vyčerpaný z boje s vysokými vlnami a silným proudem. Ve stavu nouze jsem kontaktoval pobřežní stráž. Sdělili mi však, že moře je příliš rozbouřené na to, aby mi mohli poslat jakoukoli loď na pomoc. Jedinou možností záchrany byla moje evakuace vrtulníkem. Z vysílačky jasně zaznělo: Vyšleme záchranářský vrtulník, budete muset opustit vaši loď. Taková varianta pro mě však nepřicházela v úvahu, znamenala by definitivní ztrátu lodi. Bojoval jsem s vlnami, proudy a nepřízní počasí dál. Dne 30. května v jednu hodinu ráno se mi podařilo dosáhnout pobřeží Long Islandu v lokalitě Long Beach. Bylo to za velmi dramatických okolností. Vše vypadalo, že přistání na pláži proběhne relativně bezpečně, když náhle přišla nečekaná a vysoká vlna. Loď se převrátila – a já s ní. Byl jsem uvězněn v naprosté tmě v prostoru pod lodí. Řeknete si možná? Skvělé! To je to pravé dobrodružství, takové člověk nezažije, když z pohodlného gauče sleduje oblíbený film na Netflixu. Ovšem, já bych zrovna v těch neuvěřitelně dlouhých sekundách, ve studené vodě a černočerné tmě, asi ochotně vyměnil to moje dobrodružství za to bezpečné – gaučové netflikovské. Ta paralýza a šok z převrácené lodi však trvaly jen sekundy. Začne pracovat mozek, podřídí se mu tělo. Máte smysly, oči, uši. Vyhodnocujete situaci. Poslouchají vás ruce i nohy. Jste na živu a jednáte. Dostal jsem se z pod převrácené lodi. Na pobřeží to opravdu už nebylo daleko. Teď šlo hlavně o to uchránit loď před dalším poškozením. Neopustil jsem ji v podvěsu pod záchranářským vrtulníkem, nenechám ji na holičkách ani nyní! Podařilo se! Vymanévroval jsem loď z nebezpečné blízkosti vlnolamu, jehož obří kameny se už těšily, jak upraví fasádu mého věrného kámoše, rozuměj mého parťáka, mého člunu… Byli jsme oba na pláži, naštvaný oceán za zády. Bylo třeba zjistit, co se stalo během těch čtyř dnů špatně!? 
Zkušenost je dobrá škola, jen to školné bývá vysoké…
Co bylo špatně? Kolik to stálo? Co jsem se nového naučil?
Za A - Předpověď počasí byla pravdivá a predikce pohybu lodi na moři správná, ovšem za předpokladu, že budu schopen v těchto podmínkách na moři veslovat a udržovat nejlépe i konstantní rychlost. A to už byla hodně špatná teorie. Moji meteorologové rozuměli dobře svojí práci, tedy meteorologii. Nevnímali však správně charakteristiky mého veslařského člunu. Neměli představu o možnostech veslaře, který se člunem takové velikosti musí čelit vlnám i mořskému proudění. Plyne z toho pro mě jedno základní poznání: Jde samozřejmě stále o správnou předpověď počasí. Ještě důležitější však bude transformování konkrétní předpovědi do celkového modelu, který mi dá odpověď na to, zda budu v určitém počasí schopen veslovat, udržovat kurz, manévrovat, mít pod kontrolou pohyb lodě jako jeho jediný „motor“.
Za B - Problém byla moje kotva. Byla příliš malá a neefektivní. Nebyla schopna fixovat polohu lodi na rozbouřené hladině. Kdyby moje kotva byla větší, nebyl bych zatlačen na pláž a byl bych schopen přečkat období špatného počasí v relativním bezpečí na volném moři. Ukotvení lodi by mi dalo možnost si oddechnout, načerpat nové síly. Poučení pro příště. Zkušenost je dobrá škola, jen to školné v podobě převrácené lodě bylo zbytečně dramatické, nebezpečné pro mě i „kámoše“ – člun. 
Za C - Kolik mě tahle zkušenost s nesprávně pochopenou předpovědí počasí a malou neefektivní kotvou nakonec stála? Bylo to cenná i drahá zkušenost. Opravy lodě mě stály přesně 72 256 korun českých (přepočítáno z USD). Za osm dní byla loď opravena a byl jsem připraven znovu vyplout. Jsem velmi vděčný britské firmě Rannoch Adventure, která mi expresně zaslala kormidlo na výměnu za poškozené. Moc díky také mému příteli Johnovi, který mi pomohl ochotně a profesionálně opravit poškozený člun.
Za D - Něco jsem se už za ty čtyři dny o oceánu dozvěděl. Neměl v oblibě moje zažívání. Bohužel jsem zvracel několikrát za den. Žaludek odmítal na houpačce ve vlnách normálně trávit potravu. Také mi došlo, že některá dehydrovaná jídla, které jsem si na lodi vezl, mají skutečně odpornou chuť. Rovněž jsem se něco dozvěděl o složité navigaci v blízkosti pobřeží New Yorku a Brooklynu. A konečně, že „Pláž - Beach“ není jen slovo, které by bylo symbolem pohody, odpočinku, místem, filmovou lokací, kde můžete šnorchlovat s Leonardem DiCapriem. Pláž byla pro moje dobrodružství i velmi nebezpečným a osudovým místem, jak jsem se sám přesvědčil při ztroskotání 30. května 2020 na Long Beach. 
Znovu na moři, třicet sedm dní…
V neděli 7. června jsem se znovu vydal na oceán. Strávil jsem na něm nakonec plných 37 dní, které už mě poučily mnoho o každodenní rutině - veslování v délce 12 – 13 hodin denně. Hodně jsem se už naučil o počasí. Mnohé jsem pochopil i o sobě samotném. Vždycky mě zajímalo, jak moc bude moje dobrodružství fyzické, a jak moc psychické, mentální. Zda to bude o svalech a síle nebo o rozumu a vůli? Byla to fyzická zkouška. Hlavně to však byla zkouška mojí vůle a odhodlání. Nepřestávat a každým záběrem vesel postrčit loď Severním Atlantikem blíže k jeho cíli. Byl to pro mě krok do velkého neznáma. Žádné informace, které jsem získal před plavbou, nemohly vyvážit tu velkou zkušenost, kterou jsem získal.
Poznat sám sebe skrze zkušenost
Musíte mě přijmout takového, jaký jsem – jako romantika s touhou po dobrodružství. Přeplavba Atlantiku na veslici, to není nějaký kalkul, konstrukce, kterým se chcete posunout ve světě, kde každý soutěží s každým, někam výš z hlediska osobního profitu. Už při samotné přípravě přeplavby jsem se musel obrnit proti negativním názorům a postojům lidí, kteří nevědí nic o moři, význam slov dobrodružství a nadšení si musejí hledat ve slovníku cizích slov. Šílenství, hloupost, sebevražedné jednání – i s takovými charakteristikami mého projektu jsem se potkával. Naučilo mě to trpělivosti a utvrdilo v mém přesvědčení, že máte v životě svobodnou volbu vydat se směrem, kterým chcete. Poznat sám sebe skrze zkušenost, byť se může zdát extrémně obtížná a nebezpečná. Ultimátní výzva
Ano, hledal jsem extrémní výzvu. Já jí říkám ultimátní výzva. Chtěl jsem vylézt na himalájský vrchol, letět na paraglidu, skočit padákem ze skály… Všechny tyto extrémní sny a výzvy překonala ve svojí komplexnosti výzva Ultimátní: přeplavba - převeslování Atlantického oceánu. Čekal jsem na takovou výzvu dlouho, vlastně celý dosavadní život.
„Sám ve vlastní hlavě“
Psal jsem si deník každý den, protože si myslím, že je důležité zaznamenat myšlenky a také podmínky přeplavby den po dni. Co z deníku dokážu nyní vyčíst? Například, že mi trvalo téměř dvacet dní, než jsem se kompletně „odpojil“ od civilizace. I když jsem byl sám bez kontaktu s okolím, moje myšlenky se stále týkaly pevniny, souše, země. Prvních pět dní se mi navíc velmi živě vybavovaly tváře lidí, kteří se se mnou přišli rozloučit a přáli mi šťastnou plavbu. Začalo mi být jasné, že největší možnost rozptýlení od každodenní rutiny mi poskytne vlastní mysl. A fungovalo to skvěle. Také s tím měla hodně společného i hudba, měl jsem na člunu asi 1000 písniček. Skladeb v angličtině i češtině. Hudba mi pomáhala vyplavovat z těch utajených paměťových stop v mozku zážitky a vzpomínky, které jsem měl už dávno a definitivně zapomenout. Byly to velmi živé a reálné obrazy. Doslova jsem cítil i vůně v takové vzpomínce. V tom soustředění jsem si mohl cestovat časem v průběhu celého mého života, znovu vidět a prožít dávno zapomenuté. Byl to neuvěřitelný zážitek. Přišel jsem na to, že mohu tuhle vzpomínkovou řeku dobře regulovat i zastavit správně zvolenou hudbou. Když jsem si k veslování pouštěl hudební skladby ve stylu techno, mohl jsem přestat myslet na minulost a být více spojen s přítomností. Při klidném počasí to byla výborná forma meditace. Necítil jsem námahu z veslování. Prožíval jsem jen štěstí a hluboký klid. Zkusil jsem takové pocity zaznamenat i na kameru, ale to opravdu nejde, to žádná kamera zachytit neumí. Když se počasí zhoršilo, hudba naopak vadila. Na místě byl rozum, a racionalita. Přibližně po 7 až 10 dnech mi ale hudba už začala vadit, rozptylovala mě, rušila. Bylo to překvapivé. Před cestou jsem byl přesvědčený, že poslech hudby bude moje hlavní zábava, rozptýlení i relaxace. Začal jsem si ale užívat ticho. Někdy i po celý den. Život oceánu
Jeden den, kolem sedmé hodiny večer, jsem se právě připravoval na ukončení denní veslařské směny. Náhle jsem si všimnul něčeho zvláštního na horizontu. Vypadalo to jako ztracená čepice, obrácený kbelík… Potom se To pohnulo a začalo vydávat zvuky plačícího mimina. Byl to tuleň! Připlaval si mě zvědavě prohlédnout. Jasně, člunu se nebál. Můj „kámoš“ neměl motor, nevydával hluk. Nebylo čeho se bát. Tuleň si se mnou „povídal“ takových 5 – 10 minut, než mi nadobro zmizel z dohledu. Měl jsem pocit, že někde v dálce bude tuleňů celá rodinka, jen tenhle si mě ale připlaval prohlédnout. Taky asi nějaký tvrdohlavý dobrodruh. Měli jsme něco společného…V tichu oceánu jsem intenzivně vnímal vodní prostředí: vlny, vítr, projevy oceánské fauny. Stále častěji jsem potkával delfíny. Při cestě k hranici kontinentální desky zhruba 300 kilometru od pobřeží ( u Georges Bank) se k nim přidaly i velryby. Myslím, že jsem musel křížit jejich migrační trasu, protože v průběhu jednoho dne jsem potkal 25 – 30 jedinců těchto obřích savců. Jedna velryba připlula blízko ke člunu, mohl jsem se jí téměř dotknout. Měla krásnou tmavou lesklou kůži. Byly to fascinující a snové okamžiky. Trvalo mi téměř 20 dní, než jsem utišil to “hlasité” podvědomí, tu konstantě uhánějící mysl Newyorčana a stal se více člověkem moře, oceánu. Cítil jsem mír, klid, naplnění. Věděl jsem, že jsem přesně tam, kde jsem chtěl a měl být. Při plavbě jsem potkával i žraloky. Nebudili však ve mně strach. Ani jsem nezaznamenal z jejich strany nějaký náznak agrese vůči člunu. Celý ten život ve velkém oceánu byl vůči mě pouze a jen zvědavý. A já jsem k němu cítil hluboký respekt. Rybu si doma k večeři dám rád, ale tady bych nelovil, nepřipadalo by mi to správné. Rozhodl jsem se dobře, když jsem si na člun nevzal rybářské vybavení. 
Oceán nám nepatří
Jeden ze silných pocitů, který mě na cestě provázel, bylo vědomí bezvýznamnosti individuálního lidského života v kontrastu s nekonečným oceánem. Byl jsem na jeho vlnách jen trpěným hostem. Křehkou skořápku lidského života v tisícovkách mil volného prostoru chránil pouze šestimetrový člun. Oceán patří jeho obyvatelům. Hodit do vln obal od sušenky bych chápal stejně, jako přijít k někomu do obýváku a vysypat tam uprostřed odpadkový koš. Velryby, tuleni, žraloci se nemohou jen tak „sebrat“ a odejít do nového „kvartýru“, když jim jejich svět zasypeme odpadky. Sdílejme oceán s jeho původními obyvateli, ale neničme ho. Nový si nedokážeme vyrobit! 
Jen stín a prach, ale také celý svět!
Již dávno jsem věděl, že můj život a moje existence z pohledu světa a vesmíru neznamenají naprosto nic - mám možná 80 let života, když budu mít štěstí, a potom budu pryč, kdo si mě bude pamatovat? Náš svět je tu 4,5 bilionu let, takže nějakých 80 let individuálního života v tom vesmírném (a nesmírném) oceánu času neznamená naprosto nic. Jsme jen stín a prach, jak říkal Proximo ve filmu Gladiátor. Jediná věc, která může individuálnímu lidskému životu dodat hlubší význam a časový přesah, je počet lidí, kteří si nás třeba zapamatují a ocení pro dobré, zajímavé, přínosné věci, které jsme dokázali v životě, v tom krátkém časovém úseku, vykonat. V tom cítím obrovskou hodnotu a význam každého lidského života – v jeho schopnosti pozitivně ovlivnit, inspirovat ostatní, ať už jsou to naši blízcí přátelé, rodina nebo někdo, koho aktuálně ani neznáme. Jsme možná jen stín a prach, ale patří nám také celý svět!
Comentarios